V této době se čeština ještě běžně používala i ve šlechtickém prostředí, na habsburském dvoře ovšem už minimálně. A s němčinou se na našem území setkáváme od středověku minimálně (aneb co si říkají bohemisté u zkoušek: bohemista, co neumí německy, je jak slepej, a ten, co neumí latinsky jak chromej. To samý platí třeba pro historiky, archiváře, kunsthistoriky, muzeology...Slovenští kolegové běžně musí být schopní jakž takž přežvejkat staročeštinu, starou maďarštinu...a nejspíš to tak mají i v řadě oblastí Polska, Rumunska, Chorvatska, Itálie...všude, kde se jazyky a národy míchaly.
Už panští úředníci v pobělohorské době museli být při nástupu do služby "v obojí řeči a počtech zběhlí", aby pánům zajistily starý práva na pozemkovou držbu a výběr daní podle starých privilegií a listin.

A národním obrozením si musely projít i další evropské národy, a to nejen z území habsburské monarchie.

Jinak má Monty pravdu, tohle je jen doplnění.