Taky jsem vrcholově sportovala...a zhruba ve 14ti letech jsem přišla na to, že když je člověk hladový, podává mnohem lepší výkony. Energie jsem měla na rozdávání. V 15ti letech mě rodiče vzali k doktorovi a hned mě hospitalizovali s náběhem na anorexii (tehdy tu nemoc ale ještě nikdo moc neznal - zpětně před tím doktorem opravdu smekám, bylo to sice razantní řešení, ale bůh ví, jak by to jinak dopadlo). V té nemocnici jsem pak prošla řadou vyšetření včetně psychologa, všichni mě shledali naprosto v pořádku. (Zajímavé je, že ty roupy mi tenkrát taky našly). Moc se tam se mnou nemazali, prostě přišli s jídlem, že ho sním, já řekla, že ne a oni mi důrazně řekli, že to teda jo...no a já se zase po pár bojích rozjedla. Pak mě čekala ještě dlouhá cesta k tomu, abych si mozek nastavila na normální příjem potravy, ale zadařilo se...
Pokud je dívka pod kontrolou doktora, je to fajn, ale i tak bych zůstala ve střehu, problém (v hlavě) může být mnohem vážnější než se zdá. Ten hlad navodí při sportu úplně euforický pocit a člověk se toho nevzdá až tak snadno...
Taky bych viděla jako řešení nechat jí udělat jídelníček na míru...A z vlastní zkušenosti - ani ta hospitalizace není od věci.