Pro české země dost významný datum:

26. 8 1278 zemřel v bitvě na Moravském poli (dnes Dürnkrut, Suché Kruty v Rakousku na slovenských hranicích) Přemysl Otakar II. (44 let), král železný a zlatý, zakladatel desítek významných evropských měst (včetně první pruské metropole, Kantova Královce-Königsbergu), jediný král, který dal Českým zemím moře, a první český aspirant na římsko-německou císařskou korunu. Doplatil na to, že si znepřátelil vlastní šlechtu, která se spojila s jeho rivalem Rudolfem I. Habsburským. Přemyslova koruna byla v boji rozdupána a nastala legendární doba bez suverenity, během níž České země plenila vojska braniborského markraběte Oty, kterého si Rudolf zvolil jako ideálního velitele "internacionální pomoci". Byl to počátek téměř 650 let dlouhého spojení českých dějin s habsburským domem, který by - nebýt Přemyslovy porážky - možná skončil jako provinční švýcarský rod. Tato tragédie měla mimochodem svého času v Evropě podobný ohlas jako okupace ČSSR v roce 1968: Lope de Vega o ní napsal drama Císařská koruna Otakarova, Dante Alighieri z ní učinil jednu kapitolu svého Pekla, a Bedřich Smetana o ní napsal operu Braniboři v Čechách.

26. 8. 1346 padl v bitvě u Kresčaku (Crécy-en-Ponthieu v Pikardii), která byla součástí stoleté války mezi Francií a Anglií, Jan Lucemburský (50 let), král cizinec, který v té době byl už docela slepý, a ve své české zemi (kde už byl tehdy faktickým králem jeho syn, budoucí císař Karel IV.) velmi neoblíbený. Fakticky spáchal sebevraždu - v první linii se dal přivázat ke koním dvou rytířů, kteří jeli vedle něj. Janova rytířská sláva byla legendou, a dala vzniknout legendě: protivník, anglický následník trůnu, který se též zúčastnil bitvy, dal Jana ve svém stanu ošetřit svým lékařem a po jeho smrti si jeho zakrvácenou korouhev s českým lvem zvolil za svůj osobní znak, který se později stal i státním znakem anglickým a britským. "Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal." Po smrti tohoto krále, který českou zemi používal jako kasičku pro své rytířské výpravy, nastalo zlaté období vlády jeho syna, během něhož se mimo jiné čeština stala jazykem evropské diplomacie.

26. 8. 1526 se při útěku z bitvy u Moháče (Mohács) na trojhraničí dnešního Maďarska, Chorvatska a Srbska, v místních bažinách utopil Ludvík Jagellonský (20 let), král dítě, synovec dědičného polského krále, a král uherský a český, mladý a nezkušený syn svého zkušeného otce Vladislava. Osmanskému tureckému státu pak už nestálo nic v cestě, aby Uhersko učinil správní jednotkou své říše a postupoval dále na Vídeň a Moravu. Pro České království to mimo jiné znamenalo konec úspěšné vlády původně litevského rodu Jagellonců na českém trůně (která se projevila hlavně v kultuře) a konečný příchod Habsburků, kteří pak na českém trůně setrvali až do roku 1918 - do vzniku československé republiky.

A také 26. 8.1992, kdy předseda vlády České republiky Václav Klaus a předseda vlády Slovenské republiky Vladimír Mečiar podepsali v brněnské vile Tugendhat dohodu o rozdělení Československa od 1. ledna 1993.