personál si chce maximálně usnadnit situaci. Takže s postiženým nemluví, mluví s průvodcem. A často ani to ne. Nechápu, proč je tady takový problém, aby lékař při vyšetření mluvil třeba i s dítětem. Teď jsem byla u nás ve špitále s dcerou na ORL. Čekali jsme skoro 5 hodin. Pak, když už nudou lezla po zdi, jí doktor beze slova čuměl do uší, pošpáral se jí tam, zkoušel citlivost (samozřejmě ji to bolelo, protože má zánět středního ucha). Pak jí chtěl ucho vypláchnout a divil se, že se brání a řve. Kdybych tušila, že tam budeme sedět tolik hodin, jela bych do Olomouce do Vojenské nemocnice, tam jí všechno normálně vysvětlili a bylo to v pohodě. Dcera pak brečela, že už k tomuto doktorovi nechce, že příště k doktorovi pojedeme vlakem.