Nejsem úplně hádací typ. Zato dovedu být dost upřímná a cením si i upřímnosti od druhých. S manželem jsem splachovací, protože on dřív mluví než myslí, často si něco nesmyslně vztáhne osobně, i když se ho to třeba netýká a to je pak hloupé, protože se uráží, supí po okolí a dupe, navíc zbytečně. U něj někdy moje omluva bývá něco na způsob: omlouvám se, jestli jsem ti způsobila nějakou emocionální nepříjemnost, ale to co jsem řekla, to si opravdu myslím/cítím i na tom trvám.

Je teda pravda, že pár lidí jsem úplně vyškrtla za to, co řekli nebo udělali (třeba i někomu jinému, ale před mými zraky). Nevadí mi jejich přítomnost, bavím se s nimi jen tak formálně nebo povrchně, ale nepustím k tělu. Na tyhle lidi je plýtvání hádkmi škoda.