Hroudo, moje děti jsou takoví ti jelimani, co na sebe nechali házet písek už na pískovišti, nechali si vše sebrat, vzít po hlavě klackem. Prostě vůbec od dětí kolem sebe nečekaly agresi, nebyly na ni připravené, nebyly nastavené se bránit. Dodnes si pamatuju, jak neautichlapec hodil mé dceři do očí plnou hrst písku, ale tak, že prostě byl všude. Málem jsem omdlela panikou, proto ty oči byly tím pískem úplně zalepené, prostě po otevření očí byl vidět jen písek a ne oči. Vyděsila jsem se, že než ten písek vydrápu, tak oči budou poškozené nebo tak něco (písek byl v očích až do večera, prostě se postupně vyplavoval, moc příjemné to nebylo, oči byly podrážděné). Předtím jsem chlapce i jeho maminku slušně prosila a žádala, aby ten písek neházel. Dokonce jsme si opakovaně odsedly. Parchant si prostě za dcerou přišel a normálně zaútočil. Od té doby takovým situacím předcházím a dávám najevo sílu a rozhodnost se bránit. Cizí dítě ať je jakýkoliv i menšinový, tak velmi důrazně požádám, ať závadové činnosti nechá. Vždycky mě poslechnou, protože mám tón a výraz, že by se za něj bachař nemusel stydět. V situaci zakladatelky bych po druhém útoku ke klukovi došla a dala mu jasně a hlasitě najevo, že se budu tvrdě proti jeho útokům bránit. Něco ve stylu nech toho nebo to udělám taky. Jeho otec by mi byl šumák, když si kluka nedokáže ohlídat, tak ho neomlouvá nic. Kdyby tomu miminu kámen na hlavě přistál, tak si na nich dvou nic nevezmu.