Monty,

ale fór je právě v úhlu pohledu, ze kterýho na to koukáš.

Protože Ty to bereš tak, že když si nedáš všecko, po čem Tvé srdce zatouží, tak musí být výsledkem nutně nespokojenost/trápení/pocit omezení.

Ale co když to tak vůbec není?

Je fajn, když máš ohromnou chuť na cider, tak si ho moct dát. To je požitek a vychutnáš si ho a je to v pořádku.

Ale jak často máš na ten cider OPRAVDU takovou chuť? A budeš z něho mít takový požitek, když si ho budeš dávat každý den, nebo si ho po měsíci v tý hospodě dáš, už jen aby sis něco dala? A když si jich ten den dáš pět, tak budeš mít požitek i z toho pátýho, nebo to bude už jen setrvačnost?

A teď si vezmi situaci, kdy Tvé srdce touží po víc věcech - třeba chceš strašně jet na koncert Paula Wolezleyho, kterej je tvůj zamilovanej zpěvák už od dětství, jenže normálně koncertuje jen v Americe, ale tentokrát má mimořádnej koncert v Berlíně.

A víš, že když si nebudeš dávat každej den dva tři cidry a ty prachy strkat do kasičky, tak si za toho půl roku, co ten koncert bude, na něj v pohodě ušetříš. Cidry každej den, to už člověku trochu zevšední, ale Paul Wolezley, to je jinej nářez. Takže možná pro Tebe nebude vůbec problém dát si cidra jen jednou za měsíc a cucat místo toho tu sodovku a těšit se na ten koncert.

Situace, kdy volíš radši ty cidry než ten koncert/půl mega na účtu, je naprosto legitimní, ale pak se nesluší na ni skuhrat - vždyť to byla Tvoje volba, a já na svý volby skuhrám nerada, přijde mi, že je to poněkud degraduje.