Anni,
moje nebožka babička celý život šetřila. A šetřila fest. Nedopřála si prakticky nic, jednu sukni nosila třicet let, punčocháče si oblíkala v rukavicích, aby je nezatrhla, nekoupila si časopis, knížku, nechodila do divadla a nikam za kulturou, levně vařila, nekupovala si žádné "laskominy". Když jsme jako děti dostaly nějakou hezkou novou hračku, schovala ji do skříně, protože je škoda si s něčím tak hezkým hrát, to pro ni bylo jen "na koukání". Když ovdověla, zašlo to až tak daleko, že nosila domů vyhozené věci po sousedech, co se stěhovali, otevřela každou popelnici, jestli tam náhodou není něco, co by se dalo ještě použít. Nakonec jí to často lidi nosili až před dveře, protože to o ní každý věděl. Ona z toho měla RADOST.
Ovšem moje máma dodnes tvrdí, že jen kvůli tomu nešla ani studovat na VŠ, protože jí celé dětství kupovala výhradně to nejlevnější oblečení a boty, nebo přešívala staré hadry. Strejdovi dokonce přešívala vojenský košile a kalhoty z dědečkových uniforem a vojenským botám uřezávala paty, aby je mohl nosit jako pantofle, když mu byly malý. Matka nechtěla chodit jako hastroš a tak si šla radši hned vydělávat.
Jo, po babičce zbylo skoro čtvrt milionu, který našetřila z vdovskýho důchodu.
Ale co z toho? Co z toho jako měla ona? Kromě radosti, jak je šetrná?