Já se cítím zodpovědná za vzdělávání svých dětí už teď. Mohu jim vybrat školu (nebo je vzdělávat doma), mohu jim zajistit rozvoj v oblastech, kterými se škola nezabývá...jinou otázkou je, zda mám na výběr takové školy a takové vzdělávací přístupy, které by se mi líbily.
Myšlenka, že se každý (tedy dítě) může nejlépe vzdělávat sám (kterou jsem slyšela v mnoha přednáškách p. Šteffla), naráží na to, že děti do nějakých 15 (možná 18) let žijí především přítomností a nevidí sebe za 20,30,50 let. V těch 18 jim dojdou ty souvislosti, ale může už být mnoho příležitostí fuč. Kdybych nechala svoje děti, aby se rozvíjely jen v oblastech, které je zajímají, tak jeden by se věnoval několik let jen broukům, šutrům a brnkání na piáno což je prima, ale i přírodovědci a muzikantovi se hodí také umět zformulovat myšlenku, gramaticky správně ji napsat, pohovořit též jiným jazykem než češtinou a povšechné informace z jiných oborů...pro puberťáka je to ale nuda a opruz, když jeho přece baví ti brouci a muzika...proto musí nastoupit vnější autorita (rodič,vzdělávací instituce).