Lízo, dlouho jsem razila totéž. Potvrdila jsem si to, když mi v náručí umíral táta. Umíral náhle, bylo to jen pár chvil. Zeptal se, jestli umírá a já kývla. Rozloučil se se mnou, vzkázal vnoučatům, že je má rád, stiskl mi ruku, usmál se a zemřel. Jsem ráda, že mi lékař ze záchranky tuhle šanci dal.
Pak jsem, bohužel, viděla umírat blízkou příbuznou, která se diagnózu dozvěděla z téhož důvodu - měla na ni právo. Doslova šílela strachem, o tom, že by se s někým loučila nemohla být řeč, nepřála bych takové peklo ani nepříteli. Střídali jsme se u ní, bála se spát, bála se pohnout...
Takže momentálně jsme ve stavu, že prostě nevím.