Má to smysl, pokud je to součást celku.
Vysvětlím na svém synovi - dokázal řešit úlohy z matematiky z vyšší třídy, dokázal bez problémů zopakovat složité pasáže z knih, které mu někdo předčítal, četl "průměrně" a dělal celkem hloupé chyby v pravopise. Podle známek bych nikdy netipovala problém, ale cítila jsem, že je "něco" špatně. třeba jeho úporná snaha číst knížky mi neseděla s tím, jak ho to vyčerpávalo a jak pomalu četl.
V poradně mi pak řekli, že svoje "dys" poruchy překrýval právě vysokou inteligencí. Makáme spolu jak šroubci podle rad naší úžasné kamarádky a najednou čte knihy bez větších potíží, angličtina se zlepšila, pravopis taky... Navíc mu osvícená paní učitelka vyšla vstříc a čtvrtou třídu v matice neproflákal, ale řešil náročnější úlohy, v dějepisné části vlastivědy si chystal referáty na zadané témata atp. Naopak u diktátů mu nechávala víc času, aby si ho po sobě přečetl svým tempem.

Takže když to shrnu - působil jako průměrné dítě bez větších průšvihů, teď se posunul hodně vpřed a to, co nás nakoplo to řešit a proč to řešila i paní z poradny bylo, že výkon neodpovídal intelektu.