Podle Třeštíka je příchod prvních Slovanů do české kotliny spojen s vyhnáním Hildigise (kolem roku 535), možného nástupce vládce Langobardů Wacha, který chtěl prosadit svým následníkem svého syna Walthariho. Tento Hildigis, díky obratné politice Wacha v neklidném prostoru Evropy, se nemohl uchýlit k žádným jiným sousedům Langobardů, než byli Slované. Ti, vyplnili mocenské vakuum, které vzniklo odchoden langobardských elit z Čech. Wacho brzy poté umírá, místo mladičkého Waltharia vládne jako regent Audoin, který ke konci 40. let vyvolává válku s Gepidy, nepřáteli Byzance.

V čele těchto Slovanů byla zřejmě rada vojenských náčelníků, která se rozhodla k jednorázovému přestěhování značnějího počtu obyvatel do prostoru nejdříve východní Moravy a západního Slovenska, později do Polabí. Tito náčelníci se stali pány i starousedlíků, jejichž většina aristokracie odešla do Bavorska a na jih do centra langobardské říše v západním Podunají.

Charvát naproti tomu předpokládá, že v Čechách zůstala po celé 6. století významná vrstva místní aristokracie (germánského původu), která měla dříve vazby na Římskou říši (sloužili zde na vysokých postech), která nadále vládla příchozím Slovanům (role jsou zde částečně otočeny). Tato aristokracie, mezi níž samozřejmě pronikali Slované a která byla v české kotlině menšinou, potkal stejný osud jako turkické Bulhary – poslovanštění. To byl důvod proč tato společnost není zaznamenaná v franckých kronikách. Pro Merovejce jednoduše nebyla tolik zajímavá. Předpokládá však uznávání francké svrchovanosti nad územím české kotliny, přesněji řečeno na sever od Alp, kterou jim předali Ostrogóti.

Z Jordanových Getik vyplývá, že Sklavíni v polovině 6. století obývali Moravu, Slovensko a země na sever i na východ od těchto dvou zmíněných. Langobardé v roce 568 odcházejí do Itálie (po nich je také pojmenována Lombardie), tím se uvolňuje prostor Slovanům k další expansi na jih, na jižní Moravu, rakouské Podunají atd. Na konci stejného století místní Slované válčí s Bavory – možná při této příležitosti příchází druhá a poslední slovanská vlna do Čech. Dalším důvodem byli nomádští Avaři.

Dušan Třeštík předpokládá počátek zrodu českého kmene v okamžiku příchodu druhé vlny Slovanů z východu – tehdy se nově příchozí museli domluvit se starousedlíky na společné existenci a spolupráci (snad i před vnějšími nepřáteli).Tehdy také má vzniknout tzv. zakladatelský mýtus – cyklus bájí o příchodu Slovanů (tedy už Čechů) do Čech, který má vysvětlit historii, ale také legitimisovat vládu těch, kteří vládnou.

...

Vojenské výpravy vypovídají o tom, že Slované byli na podobné technické úrovni jako jejich sousedé – dokázali vytvořit úspěšně bojující jízdní vojsko, které dokázalo čelit a předčit bojovníky nejvyspělejšího státu tehdejší Evropy, kterým byla Byzanc. K sestavení několikatisícové armády a koordinaci jejího tažení (případně součinnosti více proudů) je třeba složitější politické struktury, v čele s vrchním vládcem, nebo alespoň radou starších a poté s (alespoň částečně) hierarchicky rozdělenou společnost. Vládnoucí špičky Slovanů v počáteční fási svého působení ve středoevropském prostoru se zřejmě dokázali orientovat v složité politické situaci, nicméně zůstávali spíše subjektem, nikoli objektem – jak se zdá, směry jejich vojenských výprav určovali slovanští spojenci – Gepidové a Ostrogótové. Otázkou zůstává, zda tito bojovníci byli profesionálové (pokud to byli jezdci museli mít lepší a dražší vybavení) a jakým způsobem jim jejich výstroj a výzbroj (a posléze živobytí v dobách míru) byla zajišťována. Zároveň tyto kruté (i na svojí krutou dobu) výpravy rozhodně nesvědčí o mýtu českých obrozenců, že Slované jsou od přírody mírumilovnými národy.

Celý článek zde.