Z reakcí v diskusi je evidentní, že Withepino téma vůbec není od věci, rozlišování výše uvedených pojmů je zjevně stále problém. Musím souhlasit, že se ČT opravdu podařila krásná ukázka. To, že Pavla rodila doma je okrajové, jde to i v nemocnici.
Kateřinin porod mi hodně připomněl muj vlastní první porod. Ač se udělalo hodně pro to, aby byl přirozený, skončilo to injekcemi na otevírání, oxytocinem (špatně sestouplé a zamotané dítě) a rupturou třetího stupně. Po fakt dlouhém a náročném porodu jsem těsně po porození taky byla vyčerpáním mimo, prý jsem na chvíli i omdlela, na dítě jsem vubec nemyslela, první jasnější vzpomínka je až na sestru držící nade mnou dítě, které už bylo chvilku na světě. Prý jsem se po něm ale hned začala sápat (což si pořádně nevybavuju) a následně se dostavila ona euforie a neskutečný příliv energie (fyzicky jsem ale nebyla s to se postavit většinu následujícího dne}.
Druhý porod v téže nemocnici a teoreticky s tím samým doktorem (akorát tentokrát přišel jen při příjmu a pak zašít poranění) - hladký přirozený porod jen s PA, rušený akorát těma prokletýma monitorama. Malou jsem vnímala hned jak vyklouzla, PA mi jí rovnou podala. Kupodivu ta euforia nebyla taková, malou jsem byla naprosto okouzlená, ale žádný euforický nával energie, ale nejspíš proto, že nebylo třeba, byla jsem naprosto v pohodě a při síle. I když jsem byla s průběhem prvního porodu vzhledem k okolnostem spokojená, tak ten druhý jsem si svým způsobem fakt užila a bylo mi po něm strašně krásně. Jako prase ovšem bolely oba, i když každý jinak
A hlasivky jsem si vyřvala taky u obou, někomu to prostě hodně pomáhá a o žádný divadlo nejde, já tam ostatně byla většinu doby naprosto sama.