Neprekvapuje mne to ani minimalne. Poslednich zhruba 20 let vsichni blizci duchodci chodili k lekarum s doprovodem ktey byl schopen alespon castecne asertivniho jednani. Ja sama jsem si to zazila s 3 blizkymi pribuznymi. Bez durazneho dozadovani se pozornosti z me strany by se jim nejspis zadne nedostalo ani za 20 let.
Jedna z poslednich zkusenosti vloni na krajske onkologii - uradujici primarka spoza stolu smerem k memu otci po te, co jsme vstoupili oba dva do jeji ordinace: A vas tady jde kolik?
Muj otec, 68, duchodce pri plne sile a porad vice mene zivotaschopneho vzezreni - hluboky nadech - Dobry den.
Primarka: Dobry. No rikam ze vas je nejak moc.
Ja: Dobry den. Ja jsem dcera, doprovazim otce.
Primarka - bez odpovedi na pozdrav - smerem k otci se zvednutym obocim: Jo??? A to Vy si to jako prejete, nebo co?
Otec: Ano preji si to. Uprimne Vam reknu, ze po Vasi prvni vete uz ted vim, ze to je naprosto nevyhnutne.
Primarka - smerem ke zdravotni sestre: No tak tam napiste,z e si to preje.
A k otci: No co je? ... a takhle pokracovala "konzultace", samozrejme s naslednou stiznosti na jeji hulvatstvi na reditelstvi nemocnice. Odpoved z PR oddeleni blekotala neco o momentalni indispozici.