Ano. Musím říct, že jsem to velmi podobně měla se svým mužem. Dlouho jsem si na něj zvykala, na začátku jsem ani nebyla úplně odpoutaná od někoho, kdo mě taky celkem slušně doběhl.. a prostě to byl velmi pomalý rozjedz, ve kterém jsem si já, jak květinka Marta, stěžovala na nedostatek "lásky", přičemž to bylo málo vzrůša a ne málo lásky.¨
Když jsme měli před svatbou, tak jsem chytla nerva, že to zrušíme, protože se k sobě nehodíme, já nemohu otěhotnět ani po dvou letech a vůbec, že tohle není žádná láska.
Můj muž, kterému v té době bylo 30(!!), mi pravil s mírným úsměvem: "Nemůžeš otěhotnět, protože nejsme svoji. Děti jsou až po svatbě a to samé láska, ale to trvá dýl." "Jak dýl?" "Tak dvacet let." Po deseti letech se to začíná rýsovat, že fakt, i když teda první nápor zamilovanosti nastoupil současně s početím v prvním týdnu po svatbě. Zajímalo mě, od koho tuhle moudrost ví, prý ze Šumaře na střeše.