za hranicemi prvního státu jim nic nehrozilo..

Že ne?
Tak se jeď za hranice těch států podívat.
Ráno jsem se vrátila z Bapske na Srbsko-Chorvatsky hranici, kde jsme předali materiální pomoc a několik dní pomáhali.Vrátila jsem se dalším autem, které přivezlo pomoc včera.
Tu jsme rozdali a museli jsme se vrátit, neměli jsme už jak pomoci a na cestě jsou na štěstí další.
Tábory jsou improvizované,téměř bez jakéhokoliv zázemí.
Ti lidé jsou vyčerpaní, děti nemocné, ušli stovky kilometrů, mnozí bez bot.....

Téměř vsichni jsou mlčenliví, přicházejí jako stíny, ale za vše děkují.
Ano, mnohdy jsou netrpěliví, třeba, když několik hodin musí sedět v oploceném prostoru na holé zemi a čekat jestli jim budou smět dobrovolníci pomoc.Někteří omdlévají.
Taky se v táborech pálí jednotlivé, ne všechny použité karimatky a spacáky, jsou potřísněné krví, blátem, promočené.
Něco vyprat, vyčistit? Iluze.
V noci je zima.

A ti co pomáhají? Přespávají v autech a když mohou vzdor možnému stíhání někoho svezou, alespoň kus cesty.

Byla jsem tam s partou studentů z Brna (syn tam studuje), se stejnou "partičkou" která jinak trollí na Fb Vyvadila, DS a dokáže jindy do nekonečna řešit pro mě "nesmrtelnost chrousta".
Jsou skvělí, nečekají vděk a jsou neuvěřitelně akceschopní.