Kambalo, víš, já mám prostě takovou filozofii, že to, jak se chováme k druhým, se prostě vrací, i v osobní spokojenosti.
Proto se třeba snažím (ne že mi to vždycky jde, to vážně ne bohužel) k druhým chovat laskavě a s porozuměním. To ale neznamená, že jim vše splním!
To, že je člověk laskavý a má druhého rád, přece neznamená, že musí skákat, jak druhý píská.

Ale prostě se stářím a úbytkem síly se pojí pocit bezmoci a strachu...a to je strašný.
V pětaosmdesáti už s tím nic neuděláš...můžeš si určité věci kolem babičky rozvrhnout, když jsi tak hodná a staráš se, a nepřestupovat určité svoje hranice, které sis v tom nastavila. Ona je babička se bude snažit asi nabourat, ale právě to bych laskavě odmítala...s tím, že bych věděla, že je o ni dobře postaráno, že na to není sama. Sliby babičce dané bych zase ale splnila...tím vlastně tvé svědomí bude vědět, že je všechno, jak má být...a že jsi udělal maximum, co umíš a můžeš. To přece stačí.


Tohle je její boj...se kterým ji stejně moc pomoct nemůžeš, vážně snad jen tím, že budeš laskavá a ona bude vědět...že ji máš ráda. Prostě v "umírání" je člověk sám...
Staří lidi se velice bojí.