Já myslím, že je to obludné pokrytectví, které v mnoha lidech narostlo pod vlivem kombinace degenerovaného sekularizovaného křesťanství, komunismu a (v případě žen) šovinismu. Za největší ctnost byla pokládáno něco, čemu se začalo říkat skromnost. Člověk má myslet na druhé a ne na sebe. Idea, že "by se člověk měl mít rád" byla nepřípustná. Lidi se teda naučili stavět na odiv jakousi falešnou skromnost a nikdy se nenaučili na rovinu zřetelně říct, co chtějí, co potřebují, od čeho neustoupí a co naopak neopustí. Tahle potřeba udusaná falešnou skromností potom všelijak ten špunt obtéká a dostává se na povrch v různých zparchantělých latentních podobách: citový vydírání, manipulátorství, pasivní agrese, přehnané nároky, nevyřčená očekávání, etc.

A ještě pro Pam-pe-lu. Napsala jsi to krásně s tou shovívavostí, kéž bych ji měla. Problém je ale v tom, že staří, ustrašení a slabí se často chovali (přinejmenším) problematicky už v dobách síly a po nás se pak po tom všem citovém vydírání, manipulátorství, pasivní agresi a nevyřčených očekáváních, který jsme celý život museli snášet, chce shovívavost. Kdyby ty "vrtochy" přicházely jen se stářím, osamělostí a strachem ze smrti, nebylo by snad tak těžké být shovívavý a citlivý. Ale mluvit konejšivým hlasem na někoho, kdo chce v noci vysvobodit ze záchoda jen od tebe a předtím tě dvacet, třicet let terorizoval podobným způsobem, jen u toho nebyl tak slabý, není p.del.