já se ještě jednou vracím - před 100 lety taky existovali lidi se špatným sebepřijetím a pochybuju, že to řešili jídlem
jenže v naší společnosti je jídlo to, na co se slyší, stejně tak postava je to, na co se slyší. To se snadno spojí, pochopitelně

pokud děcku budu od malinka říkat, že jídlo je něco, co je strašně důležitá součást komunikace a života, tak se může (neříkám že ve 100 % případů) stát, že přes jídlo začne dítě řešit svoje potíže, a je jedno, jstli doma - rodiče se hádají, odmítnu jíst (hádali se, když jsem jedl brambory, přestanu jíst brambory, ono to tak opravdu může být, přitom ani nemusí vědět, jak k tomu došlo), vidím, že přes jídlo se mnou komunikují, mám málo pozornosti, upnu se k jídlu, nebo spíš ke komunikaci přes jídlo - nejím, začnou si mě všímat

před 100 lety, když jídla nebylo n rozhazování, by toto nikoho ani nenapadlo, kdo přišel pozdě, neměl třeba nic

mimochodem doceal by mě zajímalo, čím a jak řešili tenkrát to sebe(ne)přijetí, ono asi nebylo moc snadný mít se rád, když od 6 let člověk spal někde na seně u vzdálených příbuzných, bez rodiny, bez pořádnýho zázemí, když služili a moc za to nedostali, když ponižování patřilo k výchově a k práci některých sociálních vrstev - ale přes nejezení to určitě nebylo