Katko, jenže já nejsem psí člověk, pes mi byl vnucen manželem. Mě prostě vadí něčí neustálá přítomnost a smrad (v jeho případě). Někdo to má rád, že ho u nohou zahřívá pes, a že ho následuje při každém kroku. Mě z toho tečou nervy, když chci přemýšlet, a on si lehne ke mně na nohy, spokojeně si prdne a začne si olizovat koule, mlaskat nebo chrápat. Mám ho ráda, podrbu ho, proběhnu se s ním venku, procházky miluju, ale pak bych ocenila, kdyby se lehl někam do roku a usnul, jak to znám od jiných psů. Ne pokaždé, když chci vstát od stolu zkoumat, jestli mu nepřišlápnu ocas (to si bere dost osobně, ale z cesty mi nejde, což mi cvičitel říkal, že musím tvrdě přes něj, aby byl on ten, kdo dává pozor, jestli neleží v cestě, ale on si nejraději lehá mezi dveře). Mě přijde, že to je souboj vůlí, ale nevyhraje nikdo. Pes je vycvičný skvěle, chválil mi ho už kdekdo, ale prostě neuhne pohledem, když se mu díváš do očí. Ale stačilo by mi, kdyby neřval....