Vidíš, a já si zase připadám poslední dobou pevně pozitivně naladěná. Žiju okamžikem. Předevčírem jsme se s dětmi večer - v lijáku a po tmě - vraceli domů a 2km od domova, před vesnicí, stála kolona aut. Stala se nehoda, občas projelo pár aut proti nám, ale my se posouvali jen málo. Stáli jsme tam nakonec asi 20 minut, batole naštěstí spalo, a 7letý syn začal po chvíli remcat. Řekla jsem mu, jdi ty, vždyť my máme veliké štěstí. Jak to? My se jenom zdržíme, ale jsme živí a zdraví, auto máme v pořádku, jsme tady v suchu a teple - na rozdíl od těch, jimž se stala ta nehoda. A tak nějak asi beru všechna ta světová neštěstí. Jednak nemám TV a zprávami z internetu se nijak intenzivně nekrmím, i když že bych to vůbec nesledovala nebo byla neempatická, že to jako jde mimo mě, to ne. Empatii k těm lidem v neštěstích chovám, ale nekrmím jejich neštěstím svoje srdce a svou mysl. Spíš že si víc uvědomuju svou vděčnost za to, že alespoň zatím je teď a tady klid, mír, bezpečno a dostatek potravy, jsme zdrávi a spolu. Neděsí mě, že za nějakou poměrně i krátkou dobu by tomu mohlo být jinak, protože je to zbytečné - nemůžu to nijak víc ovlivnit.