Když bylo dětem dejme tomu 7 a 11, byla jsem na nich závislá, každý případ úkoru na dětech mě fyzicky bolel, když jsem o něm slyšela. Teď už to nemám.

Myslím, že většina diskutujících se do toho pokládá tímto způsobem, tedy, že si představí, že by neměla svého broučka po ruce, když chce. Každý je tu ztotožněn s M.(zná ji někdo?), neschopný nazřít věc objektivně. Za objektivní pokládám připustit, že nevíme, jak to bylo a že sociální systém Norska je jiný než u nás, nicméně funguje v demokratické zemi.