Když se někdo tak moc stará o někoho nemohoucího, je samozřejmě v dlouhodobém velkém vypětí - fyzickém i psychickém.
V zápřahu tak nějak zvládá, musí, problém nastává v okamžiku, kdy to - skončí. Tady to skončilo smrtí - objekt péče a určitého smyslu života zmizel.
Bude nějakou dobu trvat, než si tchyně zvykne, že se jí ztratil stěžejní smysl života - to, že ráno vstane a bude fungovat...pro něco, pro někoho.
Dala bych tomu aspoň půlrok...až si zvykne na nový stav a začne se zajímat o věci kolem - o ty, na které třeba doteď neměla čas a prostor...
A přála bych jí, aby to dokázala .

A je fajn, že to akceptujete a že jí v tom pomáháte.