já jsem zase byla vymodlené dítě, takže po mně požadovali, abych byla dokonalá. za každou banalitu jsem schytala hodinové kázání, kvůli přehnaným výchovným metodám a neustálé kritice jsem brečela furt. no a naučila jsem se spoustu věcí dělat tajně a rodičům sofistikovaně lhát. když jsem byla nemocná, nadávali mi za to.
19 jsem byla z domu. od té doby jsem neměla antibiotika a mám max. rýmu. sebevědomí jsem nabírala způsobem, jako když je neplavec hozen do vody. stejně mě ale mrzí, že i když se vídáme docela často, oni se o mě moc nezajímají, protože vědí líp než já, co je pro mě dobré.

ale chudák ségra. ta se z toho zatím nevyhrabala, skoro do 30 u rodičů, všechno vzdá předem, na nic si netroufá, ze všeho má obavy, pořádného chlapa si "nezaslouží". co si pamatuju, schytávala to od rodičů mnohem hůř, protože před nimi byla otevřená (hrdost by jí nedovolila lhát).