Občas mám pocit, že ze mě dětství udělalo dost divnýho brouka, což opadlo až pár let poté, co jsem se odstěhovala pryč. A to mě nikdo netýral, byla jsem milované opečovávané dítě, ale maminka byla přísný dominantní neempatický puntičkář, nerv, cholerik a workoholik. Vlastně se mi nedělo vůbec nic špatného, tohle má doma velká spousta dětí a navíc jsem dost psychicky odolná, a přesto jsem byla kvůli tomu svého času nesebevědomá hromádka neštěstí bez kamarádů. Vůbec si nedokážu představit, jak musí dětské zážitky ovlivnit děti, kterým se opravdu něco špatného děje.