Jé, holky, jste moc milé. Musela jsem něco dokončit do práce, zareaguju až teď.

Ve škole to minimálně tušili, přesto NIKDO nic neudělal. Doktor to věděl, když jsem v 6 letech skončila v nemocnici, ale prý jsem nechtěla dostat tatínka do vězení ....
Myslím, že to vědělo hodně lidí. Ale nikdo to nenahlásil. Byla jsem často špinavá, hladová, měla jsem jakousi nižší lidskou hodnotu. Pro všechny.
Dnes žiju docela normálně, i tady někteří lidé z Rodiny mě znají osobně. Mám dokonalou psychoterapeutku a opravdu moc mi pomohly a pomáhají ty desítky a možná už stovky hodin prožvaněné o všem a o ničem a o minulosti. Ona mě přivedla na to všechno sepsat.


Tady ještě kousek z kapitol, jak to bylo ve škole.

Závidím všem jídlo. Závist je špatná. Mám strašný hlad. Jeden spolužák mi půjčil korunu. Přesvědčila jsem ho, že to mám na telefon. Koupila jsem si dva rohlíky. A on mě pak potkal a dal mi facku. Že když mám na rohlíky, mám na telefon. Druhý den ve škole to bylo strašné. Kluci si kousli od svačiny a házeli to po mně, abych to snědla. Měla jsem strašný hlad a udělala to. Holky pak pištěly, že se ze mě pozvrací. Cítím se tolik poníženě. Až jednou budu velká, všem ukážu, že jsem jiná. Tak si přeju, abych se nemusela pořád ponižovat.

Od té doby jsem až do konce osmé třídy seděla sama. Protože jsem lhářka, zlodějka, špindíra, smrdím a nikdo vedle mě nemůže vydržet. Nikdy nenosím pomůcky. Vždycky zalžu, že jsem zapomněla. Učitelka mě kontroluje, jestli mám všechno zapsáno. Mám. Stejně zapomenu. Nechci nikomu říct, že nemáme vůbec žádné peníze. Že si máma půjčuje a pak se schovává. Že mě doma mlátí. Že zvrací, protože pije. Protože pije, je často pozvracená a špinavá. A já to musím uklízet. Když to neuklidím, než se ON vrátí z práce, zmlátí mě. Že k nám často chodí policie, protože je u nás v noci hlučno. Že když za maminkou přijde nějaký pán, zamkne mě na balkóně. Moc si přeju, abych umřela. Umřu. Slibuju. Holčička od vedle vypadla z okna. A zemřela. Můžu to udělat stejně. Já ty pomůcky nechci zapomínat, stydím se přiznat, že mi je prostě nikdo nekoupí. Nikdo mi nevěří, že jsem smutná, že jsem hladová. Nikdo mě nechce.

Dnes přijde za mnou. Že chce, aby to bylo jako dřív, budeme si jen hrát s ptáčkem, nebude mi ubližovat. Nemohl totiž beze mě ty dva týdny v nemocnici vydržet. Chyběla jsem mu. A ptáčkovi taky. Mám v ruce svého medvídka. Je to medvěd mýval. Jemu před spaním vyprávím, jak si myslím, že tatínek nedělá věci, které dělají jiní tatínkové. Ve škole jsem se totiž ptala holčiček, jestli si hrají s tatínkovými ptáčky. Nechápaly. Paní učitelka mi řekla, že o tom, co si dělám doma, nesmím nikdy mluvit.