Jedinkrát za život jsem byla pozvaná k jedné holčičce si hrát. Při odchodu mě její maminka donutila ukázat kapsy, jestli jsem si něco od nich neodnesla. Protože ona přece věděla nejlíp, jaká jsem.
Doteď si ten pocit dalšího ponížení pamatuju a mám jen pár přátel, byť neskutečně blízkých, ke kterým chodím v klidu na návštěvu. Vždycky se u všech bojím, že když nebudou po našem odchodu moct něco najít, že za to můžu já. Určitě by si mohli myslet, že jsem to ukradla. Tyhle věci mě v dospělém životě prostě pořád pronásledují. Já racionálně vím všechno, ale hlavě se těžko poroučí.