Přidat odpověď
Nijak..., stále to ve mně je, bohužel..
Jinak četla většinu příspěvků a mohu Ti Liško říct, že jsem na tom byla stejně - doslova. Jen ne od tatínka, nýbrž od matky. I s tím zvířectvem - jen ne tak "brutálně" - neusmrtila je vlastní rukou, ale dohnala je k úmrtí přese mě...
Nestýkám se s ní, nechybí mi, poslední zprávu o ní mám takovou, že je prý po mozkové mrtvici a má chodítko. Nelituju ji, nemám proč.
Pár věcí jsem ji odpustila, ale většinu ne, nejde to.
Bohužel v mých občasných výbuších vidím ji a to se pak z toho klepu a zděsím se.
Mít dobrého člvěka, který by mi sepsal můj život, byl by to bestseller a dvojdílný.
Sama na to nemám, abych něco psala. Muselo by se to nahrávat na diktafon nebo na co se to nahrává a pak sepsat, poupravit pochody a tok myšlenek atd....
Předchozí