Jak může KDOKOLI hledět na utrpení kohokoli bez jakéhokoli hnutí citu, a pokud se v dotyčném něco hne při pohledu na promáčené, třesoucí se a plačící děti se zoufalými rodiči, je to nenávist a přání, aby to tam všechno pochcípalo (v tom normálním případě - za lidskost, tedy nadstandard, se považuje pouhé ignorování utrpení běženců a jejich dětí).

Nechápu to.
Chtěla bych vysvětlení.
Také nechci být převálcována jinou kulturou a náboženstvím.
Také vím, že je to opravdu krize a prů.er nebývalých rozměrů.

Ale jediný strach, který cítím, je ze svých spoluobčanů, "slušných Čechů", kteří si pletou náckovství a vlastenectví.
Mám strach z jejich nenávisti a z totální absence empatie, soucitu, lidskosti...