trpezlivosť a lásku - a nebrať problémy ako osobné zlyhanie :)

Heleno, přesně to je ono, nebrat to jako osobní selhání

zvlášť v začátku člověk řeší, že se lidi di´vně dívají, jak to děcko neumímzvládnout, jak se ono chová, že mě pomluví...

a pak až sjem si uvědomila, že já jsem tu chybu neudělala, já se ji pokouším napravit, a ať si myslí a říkají, co chtějí. Je pravda, že se tím člověk stane daleko otrlejší k "co by tomu řekli lidi", na to kašlu :)

a po letech je pak docela zajímavý slyšet něco ve smyslu "to je úplně jiný děcko, to bya hrůza a teĎ je úplně v pohodě" - to si uvědomím, že jsme na to šli asi dobře :)

no a pak samozřejmě zvlášť ti, kdo nás nevidí denně mají větší odstup a víc si všímají změn, takže ti pak vidí ten ohromný pokrok a rozdíl, který si my už ani neuvědomujeme. A od těch to pak opravdu potěší, když to řeknou, prootže to je potřeba slyšet, aby měl člověk zase sílu dál se rvát s tím, co si ti drobci přinesli a ještě po mnoha letech je to ovlivňuje

no a puberta nás sice teprve čeká, ale užívám si klidnou pubertu dvou bio, a čekám, že ta třetí bude pak za všechny, tak ji budeme muset zvládnout taky :)))