V tom mírném, poddajném Němci z dneška, jehož jedinou ctižádostí je, jak se zdá, platit daně a dělat to, co mu nařizují osoby, jež se Prozřetelnosti zlíbilo mu určit za vrchnost, je upřímně řečeno těžké odhalit nějaké stopy po jeho divokém předkovi, který si svou osobní svobodu opatroval jako oko v hlavě; který si sice ustanovil soudce, ale jen jako poradce, a právo výkonu rozsudku ponechal svému kmeni; který byl sice věrný svému náčelníkovi, ale poslouchat ho, to by bylo bývalo pod jeho důstojnost. V dnešním Německu se toho hodně namluví o socialismu, ale to je socialismus, který by byl pořád tím starým despotismem, jenže pod jiným jménem. Individualismus nemá pro německého voliče pražádný půvab. On si přeje, ba přímo touží být ovládán, a ve všem všudy řízen. O vládě nad sebou vůbec nediskutuje, pouze o její formě. Policajt, to je pro něj - a podle všeho bude vždycky - náboženství. V Anglii se na ty své muže v modrém díváme jako na neškodnou nutnost. Průměrnému občanovi posouží nanejvýš jako ukazatelé cesty, ačkoli v rušných částech města se najednou projeví jejich užitečnost, když převádějí přes ulici staré dámy. Za tyto služby k nim pociťujeme vděčnost, ale jinak se jimi v myšlenkách moc nezabýváme. Naproti tomu v Německu je policajt uctíván jako nějaký malý bůh a milován jako anděl strážce. Německému dítku představuje kombinaci svatého Mikuláše a bubáka. To od něho má veškero dobro: Spielplätze, kde si může hrát a kde jsou houpačky a kolovadla, kupy písku, o které se dá válčit, koupaliště a zábavné parky; a on taky trestá každé darebáctví. Každý hodný chlapeček a každá hodná holčička v Německu žijí v naději, že se zavděčí policajtům. Když se na ně policajt usměje, tak se neznají pýchou. S německým dítkem, jež policajt pohladil po hlavince, je to k nevydržení; jeho nadutost je nesnesitelná.

Německý občan je vojín a policajt je jeho důstojník. Policajt mu nařizuje, kudy má kráčet po ulici, a jak rychle má kráčet. Policajt stojí před každým mostem, aby Němci řekl, jak má ten most přejít; kdyby tam žádný policajt nestál, Němec by se tam asi posadil a čekal, až odteče řeka. Na nádraží ho policajt zamkne do čekárny, kde si nemůže ublížit. A když přijde patřičný čas, vytáhne ho ven a předá ho průvodčímu, což je zase policajt, jenže v jiné uniformě. Průvodčí mu řekne, kam si má ve vlaku sednout a kdy má vystoupit, a dohlédne na to, aby skutečně vystoupil. V Německu na sebe neberete žádnou odpovědnost. Všecko se zařídí za vás a zařídí se to dobře. Že byste se o sebe dovedli postarat sami, to se nepředpokládá; a taky se vám nevyčítá, že se o sebe postarat nedokážete; postarat se o vás, to je povinností německého policajta. A když se vám něco stane, tak pro něj není omluvou, že jste třeba pitomec, který si s ničím neví rady. Ať jste kdekoli a děláte cokoli, jste pod jeho dozorem a on o vás pečuje - a dobře o vás pečuje, to se mu nedá upřít.

Když se ztratíte, on vás najde, když ztratíte něco, co vám patří, on vám to objeví. Když nevíte, co vlastně chcete, on vá to poví. Když chcete něco, co byste mít měl, on vám to sežene.

V Německu není zapotřebí soukromých právních poradců. Když chcete koupit nebo prodat dům či pole, celý ten převod provede stát. Když vás někdo ošidil, stát za vás vede proces. Stát vás ožení, pojistí, a dokonce si s vámi o nějaký ten pakatýlek i zahraje.

"Ty se postarej o to, aby ses narodil," říká německá vláda německému občanovi, "o všechno další se už postaráme my. Doma i mimo domov, ve zdraví i v nemoci v zábavě i v práci, všude ti řekneme, co máš dělat, a dohlédneme, abys to skutečně dělal. Ty si prostě s ničím nedělej starosti."

A Němec si je nedělá. Když nemůže najít žádného policajta, tak putuje a putuje, až dojde k nějaké policejní vyhlášce na zdi. Tu si přečte; a pak jde udělat to, co ta vyhláška nařizuje.

Vzpomínám si, že jsem v jednom německém městě - které to bylo, to už jsem zapomněl, ale to taky není důležité, protože tohle se mohlo stát v kterémkoli německém městě - viděl otevřenou bránu do zahrady, kde se měl zrovna pořádat koncert. Nikomu, kdo by byl chtěl tou bránou vstoupit a dostat se tak na koncert bez placení, nestálo vůbec nic v cestě. Z těch dvou bran, které byly asi čtyři sta metrů od sebe, tahle byla dokonce mnohem příhodnější. A přece se ani jediný člověk z toho davu, který proudil kolem, nepokusil tou bránou projít. Všichni se v žáru slunce usilovně plahočili až k tomu druhému vchodu, kde stál chlapík, který vybíral vstupné.

Viděl jsem německé kluky, jak roztouženě stojí na pokraji prázdné ledové plochy na zamrzlé řece. Celé hodiny tu mohli bruslit a nikdo by o tom byl nevěděl. Policajti stáli u přeplněného kluziště, které bylo skoro kilometr odtud za záhybem řeky. Nic tedy těm klukům nebránili, aby na ten led vstoupili, jenom vědomí, že tady se to nesmí.

Takovéhle věci nutí člověka k vážnému zamyšlení, jsou-li vůbec ti Teutoni příslušníky toho hříšného řádu lidí. Není možné, že ten krotký, učenlivý lid jsou vlastně andělé, sestoupivší na zem kvůli sklenici piva, která, jak je jim známo, jenom v Německu stojí za pití?

V Německu jsou silnice na venkově vroubeny ovocnými stromy. Muže nebo chlapce, který by si chtěl utrhnout a sníst nějaké ovoce, nezarazí žádný jiný hlas než hlas svědomí. V Anglii by něco takového vyvolalo veřejné pohoršení. Děti by po stovkách umíraly na choleru. Lékaři by si uběhali nohy, jak by se snažili zdolat přirozené následky nezřízeného požívání kyselých jablek a nezralých ořechů. hlas veřejnosti by se dožadoval toho, aby takové ovocné stromy byly oploceny, a tím zneškodněny. To by se pěstitelům ovoce rozhodně netrpělo, aby ve snaze ušetřit si výlohy za zdi a ploty rozsévali po celém národě choroby a smrt.

Ale v Německu ujde takový kluk spoustu kilometrů po liduprázdné silnici, lemované ovocným stromovím, aby si ve vesnici na druhém konci té cesty koupil pár laciných hrušek. Že míjí ty nehlídané stromy, prohýbající se pod tíhou zralých plodů, tak nevšímavě, to duch anglosaský považuje za hanebné promrhání příležitosti, za pohrdání požehnanými dary prozřetelnosti.

Nevím, je-li tomu tak doopravdy, ale jak jsem poznal německou povahu, vůbec bych se nepodivil, kdybych slyšel, že když v Německu odsoudí někoho k smrti, dají mu kus provazu a řeknou mu, aby se šel pověsit sám. To by státu ušetřilo spoustu starostí a já si takového německého kriminálníka dovedu živě přestavit, jak si ten kus provazu nese domů, tam jak si pozorně předčítá policejní instrukce a jak je ve své vlastní kuchyňce do puntíku splňuje.

Němci jsou hodní lidé. Jako celek jsou snad nejhodnější na světě; jsou to lidé milí, nesobečtí, laskaví. Jsem přesvědčen, že většina jich přijde do nebe. Když je člověk porovná s jinými křesťanskými národy světa, tak ho to dokonce nutí k závěru, že celé nebe je výrobek převážně německý. Jenom nechápu, jak se tam vlastně dostanou. Že by dušička německého jednotlivce měla tolik iniciativy, aby sama od sebe vyletěla nahoru a zaklepala u svatého Petra na bránu, tomu věřit nemohu. Já osobně si myslím, že ty dušičky jsou tam dopravovány po skupinkách a vpouštěny dovnitř pod dozorem zesnulého policajta.

Carlyle říká o Prusech - a platí to o celém německém národě - že jejich hlavní předností je učenlivost, s jakou se nechají vydrilovat. O Němcích se dá říci, že je to národ, který půjde kamkoli a udělá cokoli, když se mu to nařídí. Vycepujte si Němce a pošlete ho pod dozorem někoho v uniformě do Afriky nebo do Asie, a určitě z něho bude znamenitý kolonizátor, který dokáže čelit všem nesnázím zrovna tak, jako by dokázal čelit i samému ďáblovi, kdyby se mu to poručilo. Ale těžko si ho lze představit jako průkopníka. Kdyby měl něco zařizovat samostatně, to by moc brzy ztratil glanc a umřel, nikoli proto, že by mu chyběla inteligence, ale proto, že by si sám prostě na nic netroufl.

Němec je už tak dlouho vojákem Evropy, že mu vojáctví přešlo do krve. Vojáckých ctností, těch má přemíru; ale projevují se na něm i stinné stránky vojenského výcviku. Slyšel jsem o jednom německém sluhovi, nedávno puštěném z kasáren, kterému jeho pán nařídil, aby do jistého domu odnesl dopis a počkal si na odpověď. Ubíhaly hodiny a ten chlapík se nevracel. Jeho pán, udivený a zneklidněný, šel tedy za ním. A našel ho stát před tím domem, kam ho poslal, s odpovědí v ruce. Sluha tam čekal na další rozkazy. Ta historka zní přehnaně, ale já osobně jí věřím.

Zvláštní je, že tentýž člověk, který coby jednotlivec je bezradný jako děcko, se v momentě, kdy si oblékne uniformu, změní v inteligentního tvora, schopného převzít odpovědnost a iniciativu. Němec umí vládnout jiným a vládě jiných se podrobit, ale sám sobě vládnout neumí. Snad by se tomu dalo odpomoci tím, že by se každý Němec vycvičil na důstojníka a pak se stal podřízeným sebe samého. V tom případě by si dozajista velel rozvážně a prozíravě a dbal by i na to, aby sám sebe vzorně a akurátně poslouchal.

Že se německá povaha dostala do těchto kolejí, za to pochopitelně nesou odpovědnost především školy. Ustavičným jejich učivem je plnění povinností. Krásný ideál pro každý národ; ale než se člověk do toho plnění dá, měl by si přát mít jasně vyloženo, co to vlastně je, ta jeho povinnost. Němec si pod tím pojmem podle všeho představuje "slepou poslušnost vůči všemu, co má na sobě uniformu". To je pravý protiklad názorů anglosaských; ale ježto jak Anglosasové tak i Germáni prosperují, musí být na obou těch metodách něco dobrého. Němci měli až dosud setsakramentské štěstí, že byli mimořádně dobře vedeni a řízeni; půjde-li to tak dál, bude to s nimi dobré. Do malérů se dostanou, až se v té mašinérii, co jim vládne, nějakým nedopatřením něco porouchá. Ale možná že ta jejich metoda má tu výhodu, že produkuje nepřetržitou zásobu dobrých vládců; zatím to na to vypadá.

Jako obchodník bude Němec, jestli se jeho povaha důkladně nezmění, podle mého názoru vždycky pokulhávat za svým anglosaským konkurentem; a to kvůli svým ctnostem. Pro něho totiž život znamená něco mnohem důležitějšího než pouhou honbu za bohatstvím. Národ, který uprostřed dne zavírá na dvě hodiny své banky a poštovní úřady, aby se mohl rozejít do svých domovů, pochutnat si v kruhu rodinném na vydatném obědě a jako zákusek si patrně ještě dát šlofíka, nemůže přece doufat - a pravděpodobně si to ani nepřeje - že by mohl konkurovat národu, který jí vstoje a spí s telefonem u postele. V Německu ovšem neexistují, aspoň zatím, tak značné třídní rozdíly, aby z boje o postavení byla otázka života a smrti, jako je tomu v Anglii. S výjimkou pozemkové šlechty, do jejíhož panství proniknout nelze, nehrají společenské stupně valnou roli. Paní profesorová a paní svícnařová se každý týden scházejí na Kaffeeklatsch a vyměňují si klípky jako rovný s rovným. Pronajímatel koňských potahů a lékař spolu družně popíjejí ve své oblíbené pivnici. Mohovitý stavitel, když se s prostorným krytým vozem chystá na výlet do přírody, pozve svého políra a svého krejčího, aby i se svými rodinami jeli s ním. Každý dodá příslušný příděl pití a proviantu, a když se vracejí domů, všichni zpívají sborem stejné písničky. Dokud se tyto poměry udrží, nebude Němec nucen obětovat nejlepší léta svého života na to, aby si nahromadil dost peněz k zabezpečení stáří. Jeho choutky a - což je ještě důležitější - choutky jeho ženy jsou nenákladné. V bytě nebo ve vilce má rád zařízení se spoustou červeného plyše a hodně pozlacené a nalakované; tak se mu to líbí; a asi to není o nic nevkusnější než padělaný nábytek alžbětinský, kombinovaný s imitací Ludvíka XIV., to vše v záři elektrického světla a pod záplavou fotografií. Stěny domu si zvenčí dá patrně omalovat od místního umělce; bude tam mít krvavou bitvu, v jejíchž spodních partiích se budou dost nevhodně vyjímat domovní dveře, ale zato kolem oken ložnice se mu bude v jakémsi oparu třepotavě vznášet Bismarck. Pokud jde o staré mistry, úplně mu stačí, že je má ve veřejných obrazárnách; a jelikož statut Vaterlandu neobsahuje dosud heslo "slavné osobnosti do vašich domovů", nic Němce nenutí, aby vyhazoval peníze za přeměnu svého obydlí ve skladiště starožitností.


Jerome Klapka Jerome: Tři muži na toulkách