Slonisko, Tante,
tím tu neustálou úzkost, že něco nebudu mít a dostanu poznámku, si pořád pamatuju strašně živě jste mi připomněly mou mladší dceru, která se od cca třetí třídy ZŠ (už si nevybavuju, kdy přesně ten debilní systém x zapomenutí - třídní důtka, y zapomenutí - ředitelská, z - dvojka z chování na naší škole najel) dennodenně při odchodu do školy ptala A co když něco zkazím nebo zapomenu? a já ji ujišťovala, jak jsem mohla, že je to víceméně fuk, svět se nezboří. V následujících letech měla o čtvrtletí třídní důtku vždycky vyčerpanou tak na 80 až 90%, čímž tlak zesílil a úzkost rostla (i když snaha nezapomínat taky) (jednou jsme tu třídní důtku "neuhrály", jednou ji nedostala, ač podle pravidel vlastně měla). Postupně jsme vyvinuli systém odpovědí ve stylu "Tak ti utrhnu hlavu. Hlavně nezapomeň ve škole lepidlo, ať ji zase můžu přilepit," aspoň trochu jsme to tak odlehčovali... Jenže ono to bylo těžké i ukontrolovat z mé strany (a já teda taky nejsem v tomhle zrovna matka hvězda), nachystala třeba večer pod mým dozorem všechno (případně jsem se jí vyptala a popřipomínala kdeco), a ona si ráno vytáhla učebnici, že se ujistí, jestli nezapomněla úkol, a zastrčila ji pod polštář... K tomu je to dítě, schopné přehlédnout slona uprostřed pokoje (jak tohle dělá, nepochopím, ale ona se třeba FAKT jde po něčem podívat do vedlejšího pokoje, na můj pokyn, a přehlédne to úplně klidně, i když ta věc volně leží uprostřed podlahy, viditelná až řvoucí).

Přitom to dítě, domnívám se, nemá žádnou poruchu ničeho a vždycky byla mezi učitelkami oblíbená (je to taková ta aktivní bystrá a pozitivní holčička, akorát poněkud chaotik a bordelář, což je nebezpečné kombo z hlediska zapomínání).

Tuhle kumulovací zapomínací blbost u nich zavedla škola, měli na to i speciální stránku v žákovské - kolonky co zapomněl (DÚ, pomůcky..., datum, učitel hodil jen podpis do příslušného čtverečku). Jinak měli výbornou třídní, která si dávala záležet na tom, aby děti byly dobrý kolektiv, dělala pro ně obrovské množství věcí navíc, ale s tímhle teda nebojovala (no, vím, že ona občas prostě něco nezapsala, ale už mívali i dost jiných učitelek na jiné předměty, co zapisovaly poctivě vše, taky se stalo, že přinesla šmahem za den tři záznamy z jednoho předmětu, který zapomněla vzít - učebnice, sešit, jánevímcoktomu). Dcera přitom typicky zapomínala pomůcky, ne úkoly, a myslím, že nezbytná práce navíc doma by na ni byla mnohem účinnější než trvalý stres ze záznamu do zapomínacího listu. Třída ale byla výborná a dcera odtamtud nechtěla na osmiletý gympl, který jsem považovala za možnost záchrany. Odešla až o dva roky později na šestiletý, to už ale měla tu úzkost jakž takž zpracovanou (ale občas to doznívá pořád).

Na gymplu jsme si v tomhle směru výrazně oddechly, obě.