Řešilo se to vždycky, jen bylo dřív méně lidí, kteří si troufli na nějakou extravaganci.
U nás v rodině byla bohužel silná tradice pojmenovávání "po někom", buď po rodičích nebo prarodičích, v rodině exmanžela taky. Sice je mi to protivné, ale kapitulovala jsem, když jim na tom tak strašně záleželo - naštěstí nešlo o jméno příliš časté ani vyloženě nehezké (z mého pohledu).
Moje babička třeba právě "řešila", když někdo to jméno z rodiny nedal. Moje kamarádka má tři syny a ani jednomu nedala jméno po otci nebo po dědečkovi, což babička vždycky s nelibostí komentovala, protože jí to přišlo jako neúcta k tradicím.
Sousedka, která si někdy na začátku osmdesátých let dovolila dát svým dcerám jména Ester a Judita byla mezi místními drbnami taky propíraná ze všech stran.
Když se měla narodit sestra, taky se to "řešilo", protože matka odmítla jméno po babičce z otcovy strany (Valerie), neboť měla pocit, že by jí děti říkali "Válečku".
A takových příkladů bych našla...