Fren, nějak tě nechápu, jsme každá absolutně rozdílná.
To, že synovi pomůžeš dostat se z velmi vážné rakoviny, je snad samozřejmé ne? Současně mi přijde i samozřejmé, že si v rámci rodiny vyjdeme vstříc a třeba si i půjčíme auto.
Jsem moc ráda, že mě tchánovci přijali do rodiny, i když jsem si jejich syna nikdy nevzala, jsem stále "jen" jeho slečnou. Už 22 let. Bereme s partnerem za samozřejmé, že spolu slavíme narozeniny, jezdíme na dušičky, na návštěvy svých rodičů. Ty to bereš ale jen jako práci navíc. Nechceš slečny počítat za součást rodiny. Nediv se tedy, že se ti synové odcizují.

Z tvých příspěvků mám pocit, že chceš být oblíbeným členem rodiny, ale na druhou stranu pro to nehodláš nic dělat. Rozčiluješ se, že dospělý synové mají slečny a jezdí na návštěvy s nima. Vadí ti, že na narozeniny své staré matky i tchánovců vaříš ty, že tě důchodci nehostí. Já mám pro tebe jen jednu radu - zamysli se nad svým přístupem k rodině. Staré české přísloví říká, že "jak se do lesa volá tak se z lesa ozývá".