Fren, já asi chápu, oč ti jde...a myslím, že se to pojí s dospělými "dětmi", inklinují k tomu asi víc kluci, jak pozoruju doma a kolem sebe.

Je to asi o rovnováze mezi dáváním a braním...že rodič má pocit, že věci od něj k dětem jsou dětmi přijímány naprosto automaticky a nedostává moc zpět.
Ze "děti" dokážou přijímat naprosto se samozřejmostí, ale zpět neberou moc ohledy na rodiče a jejich potřeby.

Jsme teď lehce v odstupu od staršího syna - protože místo děkuju jsme slyšeli "Já jsem se vás o to neprosil"....a to samé v bleděmodrém mi nedávno říkaly i moje kamarádky o svých synech...asi nějaké špatná "konstelace" .

Nicméně - jak dokážu udělat většinou první krok ke svým dětem, když vidím, že je určité událost mrzí, tak tady si tentokrát opravdu držím odstup - myslím, že je míček na druhé straně hřiště...i když se se synem vídáme. (A nejsem malicherná, tentokrát to "zasáhlo" i manžela, není to můj subjektivní pocit).

Ve tvém případě bych se ale ozvala já a pootevřela dvířka...i kvůli tomu, čím jste si se synem prošli s jeho nemocí...nemá cenu si kazit hezké chvíle.