Fren,
chápu zase jiný kousek tvého pocitu.
Přijde mi, že zmiňuješ hostitelské povinnosti - přichystat postele, povlečení, pak to zase prát, vařit, nemít kouska klidu a soukromí. Na tohle jsem třeba citlivá já, i moje máma, nemohl k nám přijít hned tak někdo, protože bylo potřeba předem uklidit atd.
Snažím se to aktuálně řešit tak, že vymezím časově návštěvu, skupině kamarádů klidně řeknu :"Doneste každý něco na zub", protože bych jinak lítala den v kuchyni a mám toho taky dost.
Ale odděluju si, co mi vadí (přespávání, obsluha) od toho, co opravdu chci (vidět kamarády, připravit jim hezký večer, uvařit dvě skvělé speciality za dvě hodiny, ale ne pět, jak by to normálně dopadlo).

A k druhé části, tj. že synové jsou nevděční. Tady podle mě čekáš moc a ještě moc brzo. Myslím, že nějaký návrat investice můžeš čekat tak v podobě psychické podpory a odvozu do nemocnice za dvacet let a do té doby respekt, občas návštěvu (pro kterou uvaříš a budeš milá) a vnoučata na hlídání.
Hlavně pokud jsi jim celou dobu říkala, že se o sebe mají postarat sami. Tak si to samozřejmě vztahují i na tebe, že se o sebe postaráš.