Fren, pozoruju to kolem sebe, není to sice samozřejmě pravidlo, ale blbý to maj hlavně ti naši známí, co mají jen jednoho kluka - zatím teda jsou to všechno kluci tak do 30ti let, možná později to bude trochu jiné, třeba si začnou trochu vážit i té původní rodiny a nebudou to všechno kolem sebe brát jako samozřejmost.

Holky trochu víc tíhnou k původní rodině než kluci...a začleňují do ní většinou aktivně i svoje partnery.
Klukům jde hlavně o to, aby vyhověli partnerce - ta je od určité chvíle na jejich prvním místě - i před mámou. Svým způsobem je to správné, pokud to teda není nic, co by rodičům skutečně ubližovalo, nová rodina by měla být pro dospělého muže prioritní.
Já to naprosto respektuju.

Na druhou stranu, jak jsem psala, se mi špatně hledají hranice pro určité "nové" soužití tak, aby to oboustranně fungovalo. Určitě záleží i na vlastnostech všech zúčastněných a na jejich dobré vůli se "kamarádit" pospolu. někdo je široce rodinný typ, někdo chce žít jen v úzké rodině a nehodlá se družit.

Ale stejně si myslím, že rodič by měl směrem k dítěti byť dospělému být moudřejší, rozumnější a vstřícnější...a tu ruku ke smíru nebo k normálním vztahům v určitém okamžiku nabídnout .- to je takový můj osobní názor. Jsem pro udělat to, co považuju za právné, protože pak vím, že jsem udělala to, co jsem mohla.

Jenže já ten "náš" problém ještě úplně zpracovaný nemám...takže zatím to taky ve mně čeká, ale netrápím se tím, protože vím, že ta doba, kdy se k tomu odhodlám (pokud to do té doby neudělá syn sám a bylo by to fajn a poprvé), nastane.
Neumím se zlobit dlouho...jen to potřebuju zpracovat vevnitř v sobě, ujasnit si, co s tím a jak to dávání a braní nastavit dál. Je to taková zásadní věc i vlastně do budoucna.

Ale jinak vím, že obě strany mívají svou pravdu...každá tu situaci vnímá po svém - takže je jisté, že ukřivděné jsou obě dvě . A v tom případ jsem ochotna ten první krok (jemně) udělat.