Fren, já tu ale moc ráda čtu, protože pak člověk vidí určité věci i z jiných úhlů od jiných lidí, naučila jsem se tu toho tolik...vážně. Neuvěřitelná směsice různých druhů lidí, názorů, postojů,tužeb...způsobů života.

Co se týká dětí - já si myslím, že blbé vztahy (byť dočasně) s nimi se dotknou každého rodiče.
Člověk dětem opravdu musí dát vše tak, jak nejlíp dovede, dokud ony chtějí, dokud jsme pro ně důležití, dokud ony touží po tom být s námi, učit se od nás, být v naší blízkosti - ovšem taky tak nějak přiměřěně .
A až dospějí, můžeme jen doufat, že v životě obstojí, že budou spokojeni a že se budou i za námi rádi vracet. Že budou chtít s náma sdílet - partnery, děti, starosti i radosti - taky přiměřeně .

Je dost těžký ten okamžik, kdy se děti úplně trhnou a ani nezáleží na tom, kolik má člověk vlastních zálib a svého vlastního života, dotkne se to nějakým způsobem každého - víc či míň...je to velká životní změna, od té doby je všechno jinak. Krom jiného člověk musí do života přijmout i jejich partnery, které si nevybral a kteří mohou být diametrálně odlišní od našeho vnímání a představ a kteří najednou naše "děti" ovlivňují místo nás.

A jo, musíme si to vyřešit podle svého...stejně to vše přirozené jde jen přijmout a nějak se k tomu podle svého postavit.
Ale je fajn, že tu jsou a že člověk vidí to pokračování, je legrační, jak na dceři začínám vidět svoje postoje, svůj způsob mluvy, zpívá si jako já (ještě nedávno to nesnášela, teď to u ní nesnáší zas její dcerky), tvoří, vychovává holky podobně jako jsem vychovávali my je...až se musím smát.

Tak to prostě stojí za to - děti bych neztracovala - když už ne kvůli nim, tak i kvůli nám.

Včera jsme měli rodinnou oslavu (tentokrát ne u nás ) a tchyně říkala, jak si uvědomuje vzácnost toho okamžiku, že můžeme být všichni spolu - zdraví a spokojení a pohormadě...a jak si toho váží .