Ráchel, opravdu - jde ti to nejlíp u tvých dospělých dětí?

Tak já se přiznám, že mi to jde nejlíp u "cizích" dospělých, tam opravdu neočekávám nic...žádné jednání mi nepůsobí žádné zklamání.
A samozřejmě to jde super u opravdových dětských dětí - u všech, cizí nebo vlastní, tam je mi to i jedno.

Manžel mi taky před nějakým časem deklamoval a poučoval mě sáhodlouze, že "to" snad pro naše (dospělé) děti děláme s radostí a nic neočekáváme...jenže teď ho ona událost, o které jsem psala předtím, zasáhla taky...a musím říct, že tak zklamaného jsem ho už dlooouho neviděla, nějaký čas už to trvá, ještě to nějak nerozdýchal.

Jenže to hodil do druhého extrému...to se za mě příčí.

Chci najít tu správnou přiměřenou míru pro danou situaci.