Fren, když měla ségra rakovinu, starší ségra ji vozila na chemo (poloslepý manžel nemůže řídit), kdyby nemohla, jezdili by naši nebo já svým vrakem. Ani by mi nenapadlo, že by mi za něco, co jsem pro ni udělala, měla být vděčná. Kdyby mi chtěla někdy děkovat, že jsem se s ní tahala všude, kam to šlo a zařizovala jí už v pubertě nějaké zážitky (je slepá, takže když jsme šly na prohlídku hradu, domluvila jsem, že si na nějaké exponáty mohla šáhnout, lozila jsem s ní po sochách, ukazovala jí všechno, co jen šlo...). Lidi na nás zírali jako na zvěř, ale já jsem už jako děcko a pak puboš byla šťastná, že se taky na něco může kouknout. Kdyby mi chtěla děkovat, pošlu ji do pr.ele a fakt by mě naštvala. Navíc vím, jak jí při léčbě bylo, takže kdyby chtěla nějaké děkovačky starší ségra, poslala bych ji tam taky. Ségra byla ráda, že zvládá bolesti, nevolnosti, psychiku... Zaobírat se děkovačkama lidem už ani neměla sílu. Myslím, že spolu s náma děkovala hlavně Bohu.
Dále jsem přešťastná, že moje tchýně hned při první mojí návštěvě mě provedla po domě, ukázala lednici, pečivo, spíž a řekla mi, že nemá čas mě obsluhovat, ale bude moc ráda, když se budu cítit a chovat jako doma a brát si to, co chci. Kdykoli jsem tam přijela, bylo mi dobře. A teď díky tomu občas vidí svého syna, protože návštěvy iniciuju já, on sám by tam jel max. 2x za rok. Když jsme s manželem chodili, bylo nám asi jako tvému mladšímu synovi. Jezdili jsme na víkendy většinou spolu- k nim nebo k nám. A vodila jsem si domů i předchozí známosti. Mamka byla ráda, že ví, s kým chodím.
Ty chceš všem velet, mít všechno pod kontrolou, se vším jsi hned hotová, nikdo ti není dost dobrý. Pak se nediv, že hoši jedou radši ke tchýni, než k vám.
Nevyřízenou reklamaci a dusno kolem toho chápu.