Myslím, že
a) nejsi v principu pečovatelský typ, jsi máma, co vychovává spíš skrz nároky; taky nejsi hostitelka, co ji nějak extra těší obskakovat návštěvy
b) nemoc tvého staršího syna tě stála taky strašně moc energie a vyčerpala tě.

V důsledku toho podle mě teď máš méně chuti pečovat a hostit. Zároveň bych odhadla, že ať jsi jakkoliv hrdá na samostatnost svých synů, je v tobě kus generála, co chce mít věci pod kontrolou. Normálně bys třeba nárokovala míň, ale ta energie, kterou i tebe péče o syna stála, tě rozhodila.

Nadechni se (dej si hadr na hlavu), nedělej ultimáta, na návštěvách se domlouvej, hosti je kafem a na oběd si zajděte, pozvi i slečny a přizvi si je do kuchyně k jednoduché asistenci, synům řekni, že jsi rozhozená a že tě mrzí ta reklamace, kontaktuj je i sama, ačkoliv jsou "na řadě" oni, zdrž se jakýchkoliv (i náznakových) přednášek o nevděčnosti a vydrž. Usadí se to, ty si zvykneš, že synové jsou dospělí a samostatní, jak jsi chtěla, se vším všudy, jejich slečny k nim patří, ale tebe mají rádi i tak, i když nejsi za "hlavní ženu jejich života", jsi pořád máma; ale holt už neposlouchají, musíte se poslouchat navzájem.

A taky - někde jsi psala o tom, že když synům řekneš, co tě mrzí, oni to vrátí mnohonásobnou litanií. A co je tedy mrzí, co čekají? Třeba bys jim mohla říct svoje, tu litanii si vyslechnout a jako starší a zkušenější osoba se nad tím v klidu zamyslet a příště třeba navrhnout nějaké kompromisy a úpravy pravidel a zvyklostí?