Fren, já se vůbec nedivím. Často tu zmiňuješ, jak jste syny dobře vychovali, poskytli jste jim výchovu a vzdělání atd., ale pořád mám u tebe pocit, že ta výchova byla jaksi spíše technická než citová. Často píšeš o tom, že "už máš hotovo" a ve svém věku chceš mít "klídek" a "nohy nahoře"... Ne, že bys na to neměla nárok, to je tvoje věc. Ale počítej prostě s tím, že když třeba ty nejsi ochotná poskytnout druhému něco navíc (protože by tě to obtěžovalo v tvém klídku a tvé pohodě), tak ten druhý (třeba tvůj syn) nebude až tak moc stát o kontakt s tebou. Jestli máte fakt dobré vztahy (tj. ne, že to jen vypadá, že jsou dobré, ale ve skutečnosti uvnitř to jsou studené jak psí čumák nebo prostě prázdné), tak přece můžeš normálně říct, hele, ráda tě/vás uvidím, ale fakt nemám náladu kolem vás lítat a vyvařovat. Přijeďte, na oběd půjdeme do hospody a večeři nějak nachystáte vy z toho, co je v lednici... Nebo říct, hele, nejezďete, já jsem nějaká vyřízená, necháme to za 14 dní, až budu mít narozeniny. Ale rozhodně by sis měla uvědomit, že synové jsou už dospělí a jsou to samostatné jednotky, ke kterým prostě patří nebo budou patřit jejich partnerky a v budoucnu i děti, a buď je budeš jako takovéto "jednotky" vnímat a respektovat a k tomu holt patří to, že pravděpodobně už syn nebude jezdit k vám sám, to spíš výjimečně, ale prostě bude jezdit s partnerkou, rodinou... nebo vaše vzájemné vztahy ochladnou. A mimochodem, nevím, co je špatného na tom, že slečny chtějí jet se svými partnery na hroby? Pro mne by to znamenalo, že nemají o partnera zájem jen jaksi na sdílení současnosti a toho příjemného, ale v celé jeho osobnosti, i s jeho minulostí a jeho rodinou... Chtělo by to učit se trochu schopnosti vcítění, nejen vše vidět a hodnotit z té technické (finanční, materiální) stránky.