Netuším, jak kvalitní byl ten výzkum. Ale celkem bych tipla, že hyperaktivní děti s poruchou pozornosti se ještě v naší generaci (je mi 41) považovali za "zlobivé" a "uličníky", podle toho se k nim lidé chovali a část rodičů (často možná s podobnými potížemi, vliv taky může hrát inteligence atd.) nejspíš to zlobení řešila fyzickými tresty, možná i stupňovanými, když obyčejné "plácnutí" nepomohlo ... Taková výchova a zážitky z dětství zcela jistě nevedou k vysokému sebevědomí, navíc tam zůstávají ty "vzory řešení" situací ... A jsme u tyranů a náslníků (zejména vůči slabším) hned... Tam kde se chování dítěte vnímá jako nemoc a ne "obyčejné zlobení" a probíhá nějaká léčba a rodiče se snaží k dítěti chovat podle odborných rad a "přinutí" k tomu třeba i školu plus třeba nějakou medikací omezí "nevhodné a nepřijatelné" chování dítěte ve škole nebo jinde, tak nejspíš pomohou dítěti k jiným zkušenostem se svým okolím ???