Valkýro,

pokud bych já byla tou členkou, tak bych to vnímala tak, že je to čistě můj problém - podmínky jsem znala dopředu, pokud mi nevyhovovaly, nemusela jsem jezdit, případně zněla-li dohoda, že si lze zkrátit cestu, tak je to čistě moje odpovědnost, že budu schopna si ji zkrátit sama. Takže "nezná to okolí, není jí příjemné, že se bude někde plácat na kole další 2-3 hodiny sama v neznámém terénu" by byl v tuto chvíli můj problém a moje blbost.

Připadá mi nemyslitelné nechávat tu společnost za těchto okolností rozhodovat o tom, co je vhodné, a stavět ji do situace, že by si někdo měl kvůli mně zkazit výlet (když se těšil na ujetí 80 km ve svižným tempu a se mnou jich ujede dejme tomu jen 30). Naproti tomu bych nejela se společností, která by to ve vztahu ke mně vůbec neřešila - to nejsou kamarádi, ale cizí lidi, kteří při jízdě jen zdržujou, co s nima?

Pokud bych už musela, tak bych požádala manžela. Předpokládám, že on by se mi nabídnul dřív, než bych ho požádala, ale vnímala bych to jako nefér vůči němu, pokud by se jednalo o uvedenou situaci, kterou jsem mohla předvídat.

Kdybych si cestou natáhla šlachu nebo měla poruchu na kole, tak by to bylo jasný - manžel by jel se mnou zcela samozřejmě a nevnímala bych to jako nefér - prostě malér se může stát a držíme při sobě.

Takže výsledek - zcela samozřejmě bych očekávala, že si Tebou popsanou situaci vyřeším sama. Předpokládám, že doprovod by mi nabídl sám od sebe nejen manžel, ale i aspoň někdo z lidí, se kterými bych jela, potěšilo mě to, ale odmítla bych to - holt za blbost se platí.

Kdyby to udělal někdo jinej z party ZNÁMEJCH (za takto předem danejch podmínek), tak by mě to docela naštvalo a neměla bych sebemenší chuť ho doprovázet - těšila jsem se na výlet, on ty podmínky dopředu znal, jeho problém, že teď má problém jet sám. Kdyby to byl manžel nebo dobrej kamarád/ka, tak bych jela s ním, ale s tím vědomím, že je to jeho chyba, a nebyla bych moc nadšená ze zkaženýho výletu. U známýho bych si řekla - tvoje škoda, proč já mám řešit tvou neprozíravost?