"Není to univerzální, meřitelné a nemůžeme si to ani odhlasovat ve stylu "pravdu má většina". Někdo se bojí víc, někdo míň. "

Tohle mi připadá jako zásadní věc:

"objektivní potřeba" doprovodu je jedna věc - skutečně jsou oblasti, kde pravděpodobnost přepadení je menší/větší, a jsou osoby, u nichž pravděpodobnost přepadení je menší/větší (a samozřejmě časy, roční období, počasí, atd...),

ale druhá a velmi podstatná věc je ten pocit. Téměř všechny cesty od zastávky HD domů skončí dobře (míra onoho "téměř" viz výše), ale přesto někdo subjektivně "potřebuje" doprovod, protože se bojí, i když pravděpodobnost přepadení (či zvrtnutí kotníku a současného vybití mobilu) se v daném případě blíží nule.

Takže se vůbec nedá říct, co "se má". Dá se jenom říct, že by partneři, pokud jimi skutečně jsou, měli brát ohled na svoje (subjektivní) potřeby, pocity, vzájemně se podporovat, vycházet si vstříc.

A tady se dostávám i k historce o cyklistickém výletu - tam opravdu záleží na tom, co bylo dohodnuto předem, a zda je větší bezohlednost vyžadovat doprovod na zkratku po někom, kdo počítá s nezkráceným výletem, nebo neposkytnout doprovod tomu, kdo se bojí (že zabloudí, nebo o co šlo vlastně).

Co se týká úvodní situace z bazénu: je šílená, neuvěřitelná, absurdní. Kromě dětí se všichni zachovali pro mě nepochopitelně: ten, kdo vyhazoval ženu z prostoru pro triatlonisty (že jenom muži - není to přeci šatna, aby tam museli být zvlášť - a ni tam nemusí, pokud jsou domluvení, že jim stačí společná), všichni přítomní muži-triatlonisti, že parťačku z oddílu nepodrželi (to mi připadá vůbec nejhorší - kamarády z oddílu pokládám vždy za spolehlivé opory), Cimbur, že netrvala na svém - tedy že je triatlonista (ale chápu pocit bezmoci vůči přesile křiku jedné osoby a mlčení ostatních). Předpokládám, že to Cimbur pořeší následně s vedením, ale vztah ke "klukům z oddílu" (včetně manžela) by to ve mně dost narušilo.