Monty, já si myslím, že pokud člověka neoslovují "hmotné statky" a vlastně po ničem takovém netouží, protože má všechno, co potřebuje, aby byl spokojen, je to vlastně šťastný člověk, doopravdy šťastný.

U dítěte by to ovšem nějakou motivaci chtělo, protože nejdřív musí nějaké věci vědět a znát, aby se mohl zodpovědně rozhodnout, jak bude pak žít a jestli fakt nic nepotřebuje, nebo je líný pro to něco udělat ...ale nemůže to asi být nic umělého, nic, co jemu přijde nedůležité.

Nedivím se mu ale, že se mu nechtějí učit některé věci (protože je jasně vidět, že ty, které mu přijdou důležité, ví a učí se dál ve velkém rozsahu a neúnavně), protože třeba mně taky přijdou nedůležité...a co nedůležité, mně přijdou nepravdivé, zastaralé, zkostnatělé, odtržené...řekla bych - k ničemu

Jenže je to potřeba vědět a znát, protože to systém vyžaduje...jak ale tohle motivovat, sama nevím.
U nás to vyřešil přestup na střední - jsou tam předměty, které dcerce přijdou "k něčemu", jsou zajímavé a potřebné. Z praxe a vhodné do praxe, ne jen učení kvůli učení.
To pak je motivace sama o sobě.

Ty sama se nějakým způsobem vymykáš systému a průměrnosti a máš naprosto osobité názory, co bys pak čekala od syna ?

A já - já si hraju, když se mi něco nechce...na pohádky...plním "úkoly" - hraju si, že uklidím třeba 50 věcí, že do hodiny splním 3 úkoly, natáhnu si minutku a závidím s časem, jestli nějaký úkol stihnu, jsem občas taková soutěživá, i když někdy ani tohle nefunguje.

Ale prostě každý něco musí, každý má nějakou povinnost....je lepší pozitivní přístup s úsměvem a elánem, než ten zpruzený , aspoň teda pro mě.