Docela by mne zajímalo, kde se bere ta představa, že neměl mantinely a že se mu nikdy nikdo nevěnoval. Třeba ty úkoly s ním někdo dělal od první třídy, nejdřív babička, která ho vyzvedávala v družině, pak moje kamarádka/spolubydlící a já... a nutila jsem ho volat těm kamarádům, co mají za úkol, posílala ho za nimi... že to nedělá jeho otec, fajn, to neovlivním, i když syn tvrdí, že mu taky připomíná, aby si udělal úkoly, jen je s ním nejspíš nekontroluje.
Jo, v páté třídě jsme na to už nikdo neměl nervy, tak jsme zkusili metodu "necháme tě v tom vykoupat". V šestce se zdálo, že to má úspěch, druhý stupeň ho začal víc bavit, v pololetí přinesl vyznamenání. Jenže jaksi neudržel nasazenou laťku a zase jsme museli začít s "dýcháním na krk". Potíž je v tom, že když NEŘEKNE/NEVÍ/NEZAPÍŠE si, že mají písemku z matiky, tak se s ním nikdo připravit nemůže. Jasnovidci fakt nejsme.