Chápu tě, i soucítím, nemysli, že ne. Není to k žití. Měla jsem tenhle pocit rok a bylo to fakt trápení, člověk žije jako v mlze. Nějak to došlo do bodu, kdy jsem si přála, abych musela do nemocnice a pak se to celkem najednou změnilo, nejsem méně unavená, nějak jsem přijala fakt, že se nevyspím, nemám soukromí, nemám chvíli ticha...nic a že to je cena za to, že mám děti. Vzhledem k tomu, že dvě mám už velké vím, že to časem bude lepší, i když ještě ne úplně v dohledu.
Druhá a o dost obtížnější věc je fakt se vymezit vůči manželovi, pokud má tendence fungovat paraziticky, ten můj, bohužel a i když to tak původně vůbec nevypadalo, strašně zpohodlněl a má je, nechala jsem to zajít moc daleko, takže si teď zase musíme ujasňovat pozice a názory, strašně mě to štve, ale je nutné to udělat, pokud se nechceš nechat úplně ušlapat.
Já jsem zatím udělala změnu tu, že místo jednou týdně chodím cvičit šestkrát týdně. Přijde z práce, já odcházím. A dost servisů jsem s nástupem do práce zrušila, chudák je z toho zatím celkem přešlý, prý že si to tak nepředstavoval..haha. Popravdě, já si taky nepředstavovala, že budu muset dávat dvouleté dítě do útulku.