Juldofuldo,

taky jsem měla okamžiky, kdy stačil zlomek vteřiny (havárka na náledí, jednou jsem coby chodec udělala bezmyšlenkovitý krok v podstatě pod auto), taky potkávám bezdomovce či hloučky agresivních týpků jdoucích z fotbalu... Ano, to jsou chvíle, kdy cítím akutní ohrožení, kdy se cítím v nebezpečí.
Absolutní bezpečí pochopitelně neexistuje, ale já se celý život, mimo akutní nebezpečí a chvíle, kdy se někde stane něco zlého, jako třeba teď v Paříži (nebo někomu blízkému třeba), cítím v principu v bezpečí. Ta ohrožení pak nějak zpracuju a vyhodnotím (nejen rozumem) a pocit bezpečí (dostatečného) se mi vrací - nebo mě nebezpečí vede k nějakému činu (snaze snížit ho). Když nám vykradli chalupu, první noc poté jsem se cítila nepříjemně, druhou nejistě a další už zase normálně bezpečně.

Prostě žiju s trvalým pocitem bezpečí, přerušeným ostrůvky nebezpečných okamžiků / dnů / týdnů. Nějak si neumím představit život s podobně setrvalým pocitem nebezpečí.