Naučila jsem se to, nebyla jsem vůbec zvyklá se vciťovat a teď to umím.
Začala jsem tím, že jsem se dívala na lidi. Dívala jsem se, jak se tváří, jaké mají pohyby ve tváři. A postupně mi to začalo být jasnější - jo, on je unavený, jo, nudí se, zajímá se, je zaujatý, myslí na něco jiného....

Podle mě je to velmi užitečné a vyřešilo mi to milion mezilidských situací jenom tím, že vidím, co se s druhým právě děje.
A na začátku to bylo těžké, soustředit se na to, a přitom třeba ještě něco řešit. Ale pak se to poddalo a zvykla jsem si.

Druhá věc je, co pak s tím. Jak reagovat, nechat druhému svobodu, právo na jeho pocity. Tj. dítě v pubertě bude mít potřebu se vymezovat nebo se stáhnout, i když budeš vidět, co se s ním děje. Ale uvidíš třeba strach nebo obavu, stud a pak je otázkou, jestli do toho šlápneš a řešíš (což nemusí být příjemné) nebo to necháš na něm, nebo dáš najevo nejakou podporu - to mi přijde u dospívajících nejlepší.